Na světě jsou dvě největší záhady života, rozumné bytosti (člověk) a včely.
Při označování medu se často setkáváte s různými názvy medů. Jsou často nepřesné, nejednoznačné, zavádějící a dokonce i klamavé. Rád bych vám vysvětlil určité pojmy. Zákon přikazuje označit med podle jeho původu. Rozlišuje se med květový (povoleno je i synonymum nektarový) a medovicový. Dříve byl povolen i název pro směs květového a medovicového medu – smíšený. Jak se od sebe tyto medy liší? Především tím, zda včely med vytvořily z nektarů květů nebo z medovice – sladké šťávy vylučované mšicemi. Dále se liší barvou – květové medy jsou většinou světlé (není to ale pravidlo). Nejprůkaznějším zjištěním původu medu je však zjištění jeho elektrické vodivosti. Medovicové medy obsahují oproti květovému medu mnohem více minerálních látek a dalších iontů. Za medovicové medy se pro účely obchodní klasifikace považují hodnoty vodivosti nad 80 mS/m (škála měření je přibližně 30 – 150 mS/m).
Dále zákon povoluje med označit druhovým původem – tedy z jaké rostliny pocházel nektar, případně medovice, přesněji jaký nektar (medovice) při snůšce převažoval. Pak se med může označit jako např. řepkový, lípový, slunečnicový, z medovice smrku, buku a pod. Je třeba říci, že v našich podmínkách se druhový med získává velmi obtížně (kromě řepkového a medu z kočovných vozů umístěných uprostřed monokulturních polí). Druhový původ medu se přesně prokáže podle mikroskopického rozboru pylu v medu.
Rád bych upozornil, že zákon přímo zakazuje označovat med jako "pravý“ a „včelí“. Med je med. Med se ale může označovat jako „Český med“, což je ochranná známka Českého svazu včelařů, která se propůjčuje včelařům, kteří splnili přísná kritéria hodnocení kvality medu.
Názvy jako „luční“ a „lesní“ jsou nepřesné a zavádějící a neměly by se používat. Lesní med může být i květový např. z maliníku, ostružiníku a bylin.